TRN RŮŽE
Míhá se rodný kraj,
míhá se před zraky
utíká zběsile jako řeka,
stále po proudu,
Nikdy zpátky.
Neskrývá se v rychlosti té taj?
Shlukují se a perou mraky,
šedivé jak popelavá mouka.
Já nejsem však popelka…
Před potížemi prchám a
a stále hledám svůj lískový oříšek
Nejsem spanilý růže květ.
Kdo hledá mě, musí níž,
dokud se nezraníš. Jsem pouhý
Trn šípkového keře.
Můj dotek bolí,
Můj dotek řeže.
Kdo se mi přiblíží,
Ten slzy hořké pak roní.
Leť ptáčku milý, za horizont
spěchej s bílými koni,
Já zde ve sněhu utonu,
to mi však nevadí.
Na jaře se nad hrobem mým
Šípková růže opět rozvoní.
Natálie Budinová, Charles University in Prague
Edited by: Tomaš Glanc, University of Zurich