Tolik se toho kolem nás děje. Nemáme ani tušení, co naši nejbližší každý den dělají. Mohou jezdit vlakem a psát si na koleni básně, kochat se pomíjivostí okamžiků, rychle měnícími se obrazy. Před chvílí jsem viděla jezero a už tu není, před hodinou v dáli pršelo a zde slunce svítí stále jasněji. Někteří jsou zalezlí ve svých norách, jiní obviňují svět z pomalosti v nadupaných kárách, další si cestu autem zpestřují zpěvem a pozitivními vibracemi. Studenti ve školách, na různých přednáškách a seminářích si lámou hlavu a mozkové závity namáhají, zrak na tabuli upínají a za zády možná dokonce i učitele pomlouvají! Nebo si s ním vesele povídají. Jiní naprosto netečně sedí na svých hodinách a modlí se ke všem bohům, ať už je klid a pak hurá! Z dalších lidí například první píše v parku na lavičce povídky, druhý si přepíná hudbu a k tomu si zpívá – falešně nebo čistě, to necháme na posouzení nejbližšímu posluchači. Třetí ve stresu chvátá do práce, čtvrtý dětem svačinu chystá, pátý sklenku vína, piva, či hrníček kávy pije. Šestý se směje, sedmá se maluje, aby se líbila příteli. Osmý si vybírá oblečení a podeváté se převléká. Na světě je mnoho lidí, každý má to své a vše zmíněné je pro nás nějakým způsobem důležité. Stejného člověka nikdy nenajdeme, a to je na životě přeci skvělé. Jak nudný by byl svět, kdyby nám diktoval, co máme dělat právě teď.

Natálie Budinová, Charles University in Prague