Nastala doba virová. Lidé zůstávají ve svých příbytcích, které se stávají jejich domovem více než kdy předtím. Všichni se snažíme najít nový životní rytmus, vyrovnat se se současnou situací a zažíváme něco, na co nás nikdo nepřipravil. Objevujeme nové radosti a narážíme na nové překážky. Učíme se vše nové zvládat a přizpůsobujeme se novým podmínkám a nařízením, nic jiného nám ani nezbývá.

Dali bychom snad cokoliv za to, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Mnohé z nás lapil strach a úzkost, čekáme na světlo na konci tunelu. To je ale v nedohlednu. Pražské ulice zejí prázdnotou. Jsou pustá náměstí i dětská hřiště. Je to něco nebývalého, kdy místo šumu, troubení aut, řinčení motorů a dětského smíchu zavládlo ticho.

Čas, to je komodita, za kterou by se ještě nedávno platilo zlatem. Čas někdy ubíhal tak rychle, že byl vždy ne krok, ale skok před námi. Čas běžel, ubíhal a nám se zdálo, že nemáme čas ztrácet čas. Dokonce jsme někdy neměli čas na sebe a na své blízké. Nyní je jiná doba. Zdá se, jako by se zastavil. Najednou ho máme dostatek a někdy ani nevíme, co s ním. Občas je ovšem těžké vymanit se ze vzniklého stereotypu, čas už si nehledáme, ale zabíjíme. Naštěstí jsou mezi námi tací, kteří nově nabytý čas investují tím správném směrem, totiž do pomoci ostatním. Lidé spontánně zakládají různé skupiny a podávají pomocnou ruku těm potřebnějším. Je hned několik takových projevů lidské soudržnosti, solidarity a lidství.

Určitým příkladem solidárnosti se stala zdravotnická rouška. Dříve by její nošení vyvolalo snad podivení či úsměv, nyní se stává standardem a věříme, že pod rouškou se skrývá naděje. Když jich byl nedostatek, ale vyšlo v platnost jejich povinné nošení, lidé popadli šicí stroje a začali je šít ve svých domácnostech. Vznikaly skupiny, kde se nabízely nejen hotové roušky, ale kdo nemohl šít, dával k dispozici ostatním potřebný materiál jako látky či nitě. Ukázalo se ale, že pod rouškou bývá největší tma. Zásobení jednotlivých nemocnic a domovů pro seniory rouškami bylo nedostatečné. Proto se začaly šít roušky ipro ně a šití neustává, roušky byly, jsou a budou potřeba.

Velkou a důležitou úlohu přitom hrají sociální sítě. Studenti zde nabízí pracujícím hlídání dětí či pomoc v domácnosti. Dalším příkladem je doručování potravin nebo léků ohroženým skupinám a nemocným. Velkou pomocí pro malé obchodníky, pěstitele či podnikatele je také podpora jejich produktů. V neposlední řadě je obdivuhodné a třeba ocenit nástup studentů medicíny do nemocnic a jejich zařazení po boku zdravotnických pracovníků. Lidé také každý večer v osm hodin vychází na své balkóny a tleskají těm, kterým se dnes jinak neřekne než těm v první linii, tedy zdravotnickým profesím, prodavačkám nebo hasičům a dalším, kteří se starají o naše bezpečí a zabezpečení. A takových projevů lidství je v této době ve skutečnosti mnohem více.

Dobrých zpráv není v této chvíli dost a doufejme, že jich bude nadále přibývat. Tyto příklady lidskosti, které mnozí z nás ukazují, ale dávají naději, že semknutostí, ohleduplností a pospolitostí vše zvládneme.

 

Karolína Konvalinková, Charles University in Prague