7. října 2019 se konala již po šesté charitativní módní přehlídka vozíčkářů nazvaná Elegance bez bariér. Akce je minimálně v Královéhradeckém kraji vyhlášená a tradičně spojena se skvělou atmosférou. Rozhovor nám poskytla jedna z organizátorek Mgr. Veronika Zdeňková, Ph.D.

Můžete nám charitativní projekt Elegance bez bariér představit?

V první řadě musím říct, že smysl celé akce se s každým rokem trochu liší. Ze začátku byla původní myšlenka uspořádat módní přehlídku s tím, abychom ukázali, že i vozíčkáři se chtějí líbit, můžou vést normální a plnohodnotný život. Až potom jsme to spojili s charitativní myšlenkou, abychom peníze smysluplně využili a abychom někomu pomohli. Řešili jsme komu pomoct a rozhodli jsme se podporovat právě děti, protože si myslím, že ty potřebují pomoci nejvíc. Líbí se mi, že je na nich vidět, i v rámci rehabilitací, nejvíc pokroků. Zaměřili jsme se především, ale neříkám, že je to stoprocentní pravidlo, na rodiny, kde je maminka samoživitelka. Ty příběhy rodin bývají často podobné, většinou, a nechci se dotknout mužů, se narodí postižené dítě a muž to neunese. Žena pak zůstane na všechno sama. Proto jsme se rozhodli věnovat výtěžek rodinám s handicapovaným dítětem. Z počátku se jednalo o děti se svalovou dystrofií, ale vzhledem k tomu, že jsme chtěli, aby pomoc a akce Elegance bez bariér zůstala v našem regionu, tak tím se rozšířilo i spektrum dětí, kterým jsme se rozhodli takovým způsobem pomáhat.

Na samotném začátku stála tedy jen samotná přehlídka?

Ano, samotná přehlídka. Vše souvisí s tím, že moje kamarádka, se kterou jsme tento projekt založily, což už je hodně let zpátky, tak v té době dokončovala magisterské studium a měla psát diplomovou práci. Chtěla něco originálního, tak ji napadlo, že by uspořádala přehlídku vozíčkářů. Mně se ten nápad líbil, tak jsem říkala, že bych jí s tím pomohla. Shodou okolností jsem v té době učila Jirku Šimůnka, kterému byl věnován první ročník, a věděla jsem, že to je rodina, která na tom není finančně dobře. Tam vzniknul nápad oslovit Šimůnkovy a pomoct jim. Původně měla být přehlídka jen jedna, ale jelikož to mělo ohromný ohlas a oslovovali nás další a další lidi, tak akce pořád pokračuje.

Jak dlouho se taková akce připravuje?

Nebudu říkat, že je to intenzivně celý rok, ale v průběhu roku dáváme dohromady nápady. Někoho například napadne, že oslovíme umělce na vystoupení nebo dostaneme kontakt na modelku či modela. Bavíme se o tom, pro jakou rodinu bychom chtěli akci uspořádat. Oslovujeme průběžně sponzory. Zpravidla to vypadá tak, že tři měsíce po akci jsou ještě ve znamení předchozího ročníku. Přichází na řadu účetní záležitosti, což také zabere poměrně dost času. A před akcí jsou zase tři měsíce nejintenzivnější.

Kolik lidí akci organizuje?

To je složitá otázka. Dalo by se říct, že vždy máme náš realizační tým, který s akcí pomáhá. To je asi šest nejbližších lidí, kteří nám s akcí pomáhají během celého roku. Ale samozřejmě v rámci akce nám pomáhá asi dalších dvacet pět lidí, protože bychom to sami nemohli zvládnout. Se spoustou nám pomáhají členové naší rodiny, takže se celkově zapojuje lidí hodně. Manžel nám připravuje smlouvy, protože je právník atd.

Jak bylo těžké získat pro projekt vozíčkáře?

To ani těžké nebylo. Na této akci je vidět posun, v rámci toho, jak pokročily sociální sítě. Já sice nejsem žádný velký fanoušek sociálních sítí, do teď odolávám s Instagramem, který nemám, a jsem možná za zpátečníka, ale sociální sítě nám velmi pomohly. Nejsložitější byl první ročník, protože začínáte s něčím novým, nemáte kontakty, zkušenosti a vytváříte projekt. Když ale ten projekt nikdo nezná, tak k němu nemá důvěru. Proto byl začátek složitý, ale nám se povedlo již během prvního ročníku oslovit Martina Zacha, kterému se myšlenka líbila. Ten doporučil nějaké kontakty a další ročníky už byly mnohem jednoduší. I sami vozíčkáři akci doporučovali dál.

Účastní se vozíčkáři akce i opakovaně?

Ano, účastní. Máme tam stálice, ale i takové „kuriózní případy“. Jeden pán, Kryštof, viděl výzvu na webových stránkách, kam se mohli vozíčkáři přihlásit. V jeho případě to ale byla sázka, kterou si další den nepamatoval, protože byl v hospodě a tam se vsadil, že se přihlásí. Druhý den si nic nepamatoval, ale z projektu už necouvnul. Akce se účastnil již dvakrát. Další případ je, že se nám přihlásila vozíčkářka, která má manžela taky vozíčkáře. Jeden ročník její manžel předváděl neplánovaně a poté ho žena přemluvila, aby se rovněž zapojil. Těch cest je tedy spousta.

Jak jste vybírali rodiny pro další ročníky?

Dalším obdarovaným byl Láďa Vítek, toho jsem taky učila a znala jsem ho osobně. Věděla jsem, že tam má pomoc také smysl. Dále to bylo již v rámci vypsaného výběrového řízení. Nehlásily se rodiny samotné, ale spíš je tam přihlašovali kamarádi, kteří tu rodinu znali a věděli, že potřebují pomoct. Je ale opravdu těžké někoho vybrat, jeden ročník jsme váhali mezi dvěma rodinami. Tak jsme zvolili jednu a další rok jsme nevypisovali výběrové řízení a pomohli jsme jim. Další zajímavostí je, že letos byl vůbec první ročník, kdy jsme vybrali holčičku, což nakonec hrálo určitou roli.

Jak vás můžeme podpořit?

Těch způsobů je více. My využíváme hodně dobrovolníků při samotné akci, protože potřebujeme někoho u vstupu, v tombole, pomoci v šatně vozíčkářům. Spousta lidí pomáhá se sháněním věcí do tomboly, což je jedna z věcí, která je skutečnou pomocí, protože i díky tombole se nám daří vybírat nezanedbatelná částka. I shánění dárků do tomboly stojí velké úsilí, takže i to je pro nás velkou pomocí.

Oslovují vás sami sponzoři, když má akce již víceletou tradici?

To se stalo přibližně třikrát až čtyřikrát. Spíše vše funguje na principu, že my někoho oslovíme a on nám chce pomoct, protože nás nebo akci zná. Tím, že se akce koná již po několikáté, tak máme stálé sponzory. Akci sponzoruje i Královéhradecký kraj, pravidelně nás podporují firmy, pan senátor Antl a další. Jsou to spíše regionální společnosti.

Jak jste získali modelky, modely nebo umělce na vystoupení?

Většinou je jejich reakce pozitivní a vždy je součástí naše vzájemná rozumná dohoda. Většina vystupujících funguje na principu, že se proplácí náklady jako cestovné, on si musí přivézt vlastního zvukaře nebo má vlastního řidiče. Umělcům se neproplácí vystoupení nebo účast jako taková, ale jedná se spíše o refundaci nákladů. Nicméně v některých případech jsem byla překvapená, co si někdo představuje pod pojmem charita. Teď mluvím o umělcích, kteří u nás následně nevystupovali. Všichni to dělají bez nároku na honorář, ale existuje spousta umělců na české scéně, kteří nám řekli: „Vy jste charita, normálně vystupuju za 80 000, tak pro vás vystoupím za 60 000.“ To ale není případ našich vystupujících.

Poslední ročník se konal na podzim roku 2019, připravujete již další ročník?

Zatím neplánujeme další ročník, nyní spíše zvolíme princip konání akce jednou za dva roky, protože organizace je časově náročná a je složité vše skloubit dohromady.  Nechci, aby to vyznělo špatně, ale osvědčilo se nám, že si od toho člověk trochu odpočine. To je potřeba, když děláte něco ve vašem volném čase a máte spoustu dalších povinností. Letos jsmebyli moc spokojeni s místem, akce se konala v Solnici, což byla novinka. Dříve se akce konala v Rychnově nad Kněžnou, ale tam jsme nebyli spokojeni se zázemím pro vozíčkáře. V Solnici bylo vše perfektní. Do budoucna tedy předpokládáme, že se akce bude konat tam, ale zatím je vše stále otevřené.

Karolína Konvalinková, Charles University in Prague