Východní pojetí západního fenoménu: V čem spočívá originalita ruského rocku?

Ruská kultura už od dob Petra I. ochotně přijímala vlivy ze západu. Ty pak často uchopila a zpracovala po svém, čímž dávala vzniknout novým, specifickým dílům. Jakého pojetí se západní rocková hudba, od poloviny minulého století silný a stále živoucí aspekt populární kultury, dočkala ze strany ruských autorů?
Ruská interpretace rocku se od západní předlohy v době své největší popularity značně vzdálila. Ve slovním spojení „ruský (či v té době sovětský) rock“ zde silně, ne-li zcela, převládla ruskost nad rockem. Kořeny tohoto stylu v zemích jeho vzniku sahaly k rytmickému černošskému blues a taneční a zpěvné muzice rock’n’rollu 50. let. Byl to styl především hudební, se svými typickými kompozičními postupy, rytmikou a typickým nástrojovým obsazením. Ale v té době byl Sovětský svaz zemí, ve které tisícové davy na stadionu naslouchaly poezii Jevgenije Jevtušenka. Lidé poslouchali texty Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. O několik desetiletí dříve zde sklízeli bouřlivé ovace za deklamaci svých veršů Jesenin, Majakovský a mnozí další. Zde byla každá generace vychována poezií, a i v případě rocku se hlavní pozornost posluchačů postupně přesunula od hudby k textům.
Hudební stránka ruského rocku celkově vykazovala málo shodných rysů s tou západní. Na západě bylo motorem dalšího vývoje stále větší „tvrzení“ zvuku – stále zkreslenější zvuk kytar, rychlejší tempo a extrémnější a agresivnější vokální provedení. To ruské kapely můžeme v tomto ohledu nazvat téměř meditačními. Je zde patrný silný vliv monotónního bluesového rytmu, písně se ubírají ve středních až pomalých, hypnotických tempech. Na silně zkreslený kytarový zvuk téměř nenarazíme, zpěv se pohybuje v znatelně nižších polohách, často se objevují akustické nástroje, smyčce, dechy a perkuse. Hudební aranže jako by ustupovaly textům písní a umožňovaly posluchači se co nejlépe soustředit právě na jejich obsah.
Slova rockové písně byla pro většinu západních kapel jakýmsi nutným doplňkem. Témata se ve značné míře točila kolem sexuality, návykových látek, rebelie nastupující generace proti té předchozí. Ruští textaři se v tomto ohledu, a dá se říct, že zcela v duchu národní tradice, pouštěli do více psychologické a filozofické tematiky. I v rockových textech se tak odrážela „široká ruská duše“, autoři prováděli posluchače světem svých nejniternějších úvah a pocitů za zvuků akordů elektrických kytar. Výjimkou nebyly ani motivy pracující s čistě ruskými reáliemi a odkazy na tradice, folklor, literaturu a historické události.
Písně často opouštěly i tradiční strukturu střídání slok a refrénů. Alexandr Bašlačev tak zpíval celé poemy o putování Vaňuši za sluncem a o čase zvonů. Jegor Letov vršil přeskakujícím hlasem za ostrých zvuků kytar jeden za druhým stále cyničtější a beznadějnější pohledy na samu podstatu lidského bytí a stav společnosti. Boris Grebenščikov v rytmu blues, reggae i folku představoval texty plné fantazie a filozofických úvah. Ústy Viktora Coje volala celá mladá generace konce 80. let po změnách ve vakuu dožívajícího Sovětského svazu.
Nelze říct, že by i pojetí rocku západnějšího střihu nemělo v Rusku své zastoupení, vedoucí představitelé a zakladatelé tohoto žánru se však výše zmíněným přístupem vyznačovali, a nedosáhli by jistě tak velké popularity, pokud by právě jejich tvorba nebyla tím, na co posluchači čekali, co je oslovovalo, dotýkalo se jich a s čím se mohli ztotožnit. Ať už byly literární tradice v ruské společnosti zakořeněné tak hluboko nebo ne, rock 80. let nebyl jen módním hudebním stylem – přinesl novou generaci ruských básníků a bardů, schopných pokračovat v odkazu svých předchůdců.

Jan Chalupnik, Charles University in Prague