Lidé, kteří prožili špatné věci, až strašné věci, se většinou vyznačují několika neobyčejnými vlastnostmi – umějí odpouštět, neházet všechny do jednoho pytle a … zasmát se těžkostem. Nejspíše díky poznání, že kvůli maličkostem nemá smysl ztrácet nervy. Neztrácejí víru v lidstvo a snaží se ho svým přístupem a svými vzpomínkami inspirovat, dodat barevnost pro někoho černobílému světu. A také připomenout historii,to, co lidé stejně staří jako já znají jen z vyprávění nebo z knih.

Co nám dává sílu se po pohromě jednoduše zvednout a jít dál? …

Kámen rozdrcený na prach,

Z hmotných věcí vidíme ruiny –

nové památníky,

a přeci člověk neztrácí naději,

z jeskyně nitra vyjde ven.

Rozhlédne se, ne!

Nesmíří se,

začne stavět,

i když napadne ho otázka,

s kterou si hlavu

dosud

lámu –

Jak dlouho to vydrží?

Kdy opět bude rovnítko

mezi pravdou a lží?

Pochybnost provází člověka,

toť snad jeho úděl,

ale odvěká pravda zní:

Každý konec začátkem je.

Že soucit nezmizel

Že slunce stále jasně svítí

Že nechceme být opět lapeni

do poutavých ničemných sítí.

 

Slyšela jsem příběh člověka (byl to umělec), který vůbec neměl pohádkový život, podle mého mínění ho zastihlo více neštěstí, než je zdrávo, přesto se svým životním trablům ze srdce směje.Myslím, že důvodem bude nejspíše nadhled. Zloba, nenávist, nevraživost – tíží. Nedají nám spát, volně myslet a tvořit. Když se stanou středobodem myšlení, vedou k zaslepení a nepochopení.  Otevřená mysl, domnívám se, je znakem humanismu. Vede k chápání nebo alespoň ke snaze o pochopení, k promyšlení hodnot a postojů, k lidské soudržnosti. U nás se říká: „V nouzi poznáš přítele.“ Po přečtení memoáru z dob blokády Leningradu jsem si přísloví podvědomě přetransformovala na: „V nouzi poznáš člověka.“ Ano, v extrémních podmínkách musí člověk činit extrémně obtížná rozhodnutí, která jsou v tu chvíli často otázkou života a smrti.

Jsem člověk, který hluboce a upřímně věří v lidskost, ne v živočišnost – svět lovu a boje o přežití mi je cizí. Asi jsem utopista, kdo ví. Čtenář si svůj úsudek jistě již vytvořil, nebudu se ho snažit změnit. „Jakmile slunce ukáže světu svou nádhernou zlatou tvář, nebo když po kruté zimě nové jaro ovívá zemi líbezným vánkem, tu mžikem vše dostane novou tvářnost, novou barvu a takřka nové mládí,“ píše Erasmus Rotterdamský ve své Chvále bláznovství. I nyní tu máme situaci, kterou bychom mohli přirovnat ke kruté zimě, ale všichni pomáhají sobě i druhým, aby neumrzli. A pak přijde jaro – koloběh přírody je pevně spjatý s životem člověka, snad i lidstva, mají toho mnoho společného.

Natálie Budinová, Charles University in Prague