De excedo ad venio
Barvami listí loučí se, co bylo
A první svíčka plápolá na věnci
Návratu není myšlenkou ni silou
Spojené začátky prsty jsou s konci
S barvami za zády, s vidinou bílou
Tak, jako před rokem, zase tu sedím
A jizvy mraků na nebi počítám
Na hrátky větru se stromy hledím
Minulost se lží očima pročítám
I teď jsem šťastný, jen o tom nevím
CHTĚL JSEM JEN ŘÍCT
Chtěl jsem jen říct, že už mě bolí hlava
ze života, jejž podle vzorů žijem.
Z peněz a samoty, jíž říkáme sláva,
ze lži, patřící člověku – a pravda čí je?
Patřila Bohu, dokud ho nezabily
ruce muže s šedivými kníry.
Patřila lidem, než se ukázalo,
že právě oni ví nade všechny málo.
Komu to můžu říct? Jedině sobě.
S kým mluvit o té bolesti v době
prvních, vítězů, úspěšných, vyvolených
pro které práce a domu čtyři stěny
značí to, co pro mě znamená utrpení
A kdo si stěžuje, že se mu stává,
že jeho taky občas bolí hlava?
Ale mě bolí, pochopte, takové
jsou moje starosti, dámy a pánové.
Počkejte, zmlkněte, dejte mi čas
a já vám řeknu, že bolí mě z vás.
Z vašeho života, pohleďte na mě,
vy tam, v těch oblecích za čtyři platy.
Vy, již se v nich potom brodíte v bahně
vlastního života, přes všechny ztráty
ve vás i kolem vás, čekáte na cíl,
běžíte, nehledě na denní dobu,
běžíte, jdete, pak z posledních sil
po čtyřech lezete k vlastnímu hrobu.
Tohle mě bolí, že nade vše snad více
oblíbili jste si schovávání do krabice.
Uschovat vlastní nádhernou osobnost
za vrstvu cihel, plechu a dost
se na to nadřít. I z lásky dary
skrýváte za ostré krabic tvary.
Šetříte na ně, těšíte se – jděte!
Netřeba, stejně v nich jednou spočinete.
Tak co? Už jste se dosyta pobavili?
Řekl bych, dejte mi, prosím, ještě chvíli,
ale už mlčím. Nemohu s ledovým klidem
Hledět do očí tak výjimečným lidem,
ze kterých za pár let tak, jako ze mě
zbude jen pár hrudek mazlavé země.
Jan Chalupník, Charles University in Prague
Edited by Galina Vondrackova, University of Munich (LMU) and Olga Burenina-Petrova, University of Zurich & University of Konstanz