Sveřepost – Natálie Budinová
I.
Sveřepost
Post, post, kost
Zaťatě se snažíš
i když dobře víš, že
toho vrabce
do ruky nikdy nechytíš.
Nemáš šanci,
Přesto zatneš zuby
Pěsti, pěst do oka
Fialové moře popela
Jako akvarelová skvrna
Jako rozlitá láhev vína
V uších jen la, la, la
Cos to udělala, la, la
Zatni a zmlkni
Uchop svůj sen
Prostě se zvedni a jdi
(Na rozdíl ode mě)
I vy, bezesní, jděte s ní!
Proboha jen už nespěte,
Jinak nikdy nikam nedojdete
jak já se du-kh-dusíte
Hrdlo napjaté, nářky zmožené –
(A né, že né)
Nekonečnými krvavými slzami,
které se proti proudu derou ven
zhrzené.
Záchodová mísa a vědra jsou jejich
noví dozorce, já už ne.
Pálí, pálí, žhne,
Jak úsvit nového pekelného dne.
Náhle se cosi uvnitř trhá, mačká a buch, buch
Ještě jeden poslední srdce vzruch
…a pak nic…
Mám pokoj od bolesti,
Sama jsem se vzdala, už jsem nevládala –
Teď můžete můj osud rozplésti.
Nebe, nebo peklo?
Vzzzzzzzzzzzum.
Duše ulétla vzhůru k poslednímu soudu.
Tělo nevládně leží a chystá se dolů,
k té ukrutně slizké havěti,
jak to probíhá, to víte zpaměti.
II.
Stesk
Klidné loučení za zimních večerů,
S milovanou tváří na portrétu,
Těsně před tím než se ožeru.
Přišel jsem o ženu z náhrobního portrétu.
Jediným denním cílem je obchod,
Do novodobého chrámu se vpotácím
Den co den těsně před zavíračkou,
Prodavačkám natruc, nevhod.
Koupím si gin, někdy jen víno,
Podle toho, kolik peněz
Z výplaty mi ještě zbylo.
Zatracená zledovatělá hlíno!
Proklínám nebe i zem!
Nesnáším tebe i se.
Potácím se jako hvězdář,
Hvězdami jsou mi hroby.
Odešly s tebou ty doby,
Kdy jsem tě já coby
Tvůj princ na rukou nosil a
Smál se od rána do setmění.
Jó, prej se časy mění…
Z lidské tváře už jen červí potrava.
Teď jsi mrtvá, ač před rokem zcela zdravá.
Už rok je mi útěchou flaška,
Ale cítím, že bez tebe se mi
Celý svět hnusně směje,
Život je tylovská fraška.
Smrt snad poprvé s lehkým úsměvem
Na tváři mešká,
Ví, že chci za tebou
Dělá si ze mě šaška.
Pojď! Jen pojď!
Chci zas být po její pravici,
Ruka v ruce,
Srdce do šeda se barvící,
Ale už navždy spolu,
Spolu dvě těla láskou tlející.
III.
Souznění
A tak tam leží dvě mrtvoly,
Ona a On, snoubenci navěky.
Zničehonic mrholí a hřbitov se ocitá pod vodou,
to oblaka pláčou nad lidským utrpením,
nad předešlým odloučením a současnou pohromou.
Jsou svědkem všeho, co se kolem děje,
Ale jak lidský cit prahne,
Nemají potřebu zemi darovat své drahocenné krůpěje.
Těchto dvou se jim zželelo,
Jejich cit byl čistý.
Kdyby nad jejich těly nebyla mramorová deska,
Srostla by vjedno, jako staříci v Proměnách…
To víte, pro nebe – jako by se to stalo dneska.
PAHORKY
Bílé horizonty naděje
se tyčí několik kilometrů přede mnou
Stačí udělat krok, zabořit se nohou
do křupajícího sněhu
Ne, to není prašan, bavíme se
o zledovatělé peřině Perinbaby
Jeden krok, setina momentu,
pohyb vpřed a nikdy zpět.
Na naději se lépe hledí z povzdálí.
Příslib, že na nás o pár set kroků dál
Čeká naděje je přeci daleko lepší
než zjištění že ona sama raději nenávratně roztála
Ze strachu ze zasněžených horkokrevných hlav,
Ze strachu z neotesaných urážek pronesených
Neomalenými Ústy Vyhrožujících Prosících
A tak zdálky pozoruji daleké vločkové kopce
Až nebudu mít na vybranou, proderu se
závějemi krystalového zmrzlého sněhu,
Ale zatím … Zatím se mějte mé vrcholky,
Vrcholky moučkou posypané
a pamatujte
Až roztajete a vsáknete se, pak
předejte trochu vláhy okolním,
nahoru deroucím se rostlinám.
Já si pak jednu jako vzpomínku na zimu
utrhnu a založím a
až mi bude nejhůř, pak se k vám
Obrátím a promluvím.
Bez čekání na odpověď se dotěrně
přikradu krokem holubím –
A budu doufat, že vás navždy neztratím.
Zatím pa, platonický hloučku iluzí a naděje,
jdu si pro čaj, který mne na rozdíl od vás
i fyzicky svým varem zahřeje.
Krůpěje až potoky krveslasti
V trništi cest dalekých
Io, Io, Io ionské sloupy míjím
Než nastoupím na viu pikareskně pietní
Prhaj, prhaj, prhaj?
Jemně poskřípávají stlučené větve
Prhaj, prhaj, prhaj!
No, non é pericolo, jdu dál.
Přesto se rozhlédnu okolo, poušť.
Prhaj, draj, draj, daj…
Lísmutečně je mi na pouti,
Ptáci táhle krá, krá, krákaj
A já se ohlížím po zkřivených sloupech,
Po věšácích znaků prohnilých morálních hodnot.
Ne, je už pozdě, žádný spěch,
Nikoho tvá slova neovlivní, nikdo se nemstí
Jen Prhaj, prhaj, prhaj
Dokola zoufale na cestě zní.
Natálie Budinová, Charles University in Prague
Edited by Galina Vondrackova, University of Munich (LMU) and Olga Burenina-Petrova, University of Zurich & University of Konstanz