Rozutíkané myšlenky

1.
Rozutíkané myšlenky
Kdybych tak mohla utéct. Opustit svůj rodný dům bez zaváhání a stesku, vyběhnout po zaprášené polní pěšině v čerstvě posečené trávě a běžet slunci vstříc. Dostala bych se do lesního království na magický bál pořádaný tajemným, údajně chladně jednajícím a nic necítícím princem.
V každém sálu tančí zeleň se svým větrným partnerem na jinou hudbu jiný tanec. I mé kaštanové vlasy se rozvlnily v náručí Vánku a jako úderem blesku o chvíli později tančit přestaly. „Nyní je řada na mně,” řeklo Slunce a svou horkou dlaní uchopilo mé tváře a zlatavé, jiskrami plápolající paprsky zabořilo do neposlušné hřívy. Slavíků orchestr narušuje ledabylé krákorání…To mě volá život zpět z mé nově objevené zaslíbené země snů a fantazie, ale já se už nevrátím.
Chci tančit valčík do rána! Protančit dny a noci na zeleném paloučku s mým věrným přítelem. S přítelem, který tu bude do konce mých dnů. Bude mi zpívat árie, hřát mě i mrazit. Vykládat příběhy smutné i veselé, bude přítomen v radosti i smutku, v dobrém i zlém. Stane se němým svědkem hrůz a zázraků…Já uteču za ním po zaprášené polní pěšině v čerstvě posečené trávě-zasnoubím se mu a dál od lidí budu v něžném i krutém jeho náručí cítit všechny čtyři živly Země.
Hej, větre!
Odnes mě za svým otcem, matkou
Bratrem, za sestrou.
Já s nimi chci žít
Tam, kde je lidem líp
Tam, kde mohou svobodně a lahodně si snít.
Moc slova je veliká, zbrani neúměrná. Pistole i dýka zraňují a zabíjí jen, zatímco slovo lituje, hladí, laská. Ano také umí ublížit, ale i pojmenovávat. Jak je nám drahé. LÁSKA, to jemné, krásné a na rtech ulpívající slovíčko, a jak kontrastuje s pojmem ZRADA –tím drsným, agresivním, tíživým slovem. Není krásné dávat a rozdávat věcem jména? Toto je strom, v jeho korunách se chvějí strachem, hladem a nedočkavostí malá ptáčata, čekají na svou maminku, která právě přilétá. S láskou nakrmila svá mláďata, tiskne se k nim a čerpá od nich sílu na další let.
Ach. Jedno Jaro, Léto, Podzim, nakonec zima.
Zprvu květy a bouře, pak listí a …zima.
To vše se před námi míhá
To vše před námi stále zdrhá.
A my jen vzpomínáme, marně se snažíme povyskočit, dosáhnou nohou na stupátko ujíždějícího vlaku. „Jen si jeď, odjeď MINULOSTI expresem, já jdu dál po svých. Jen já s notesem. ”
2.
Probuzené snění
Nina byla jednou z mnoha hnědookých dospívajících dívek, měla kaštanové vlasy, plné rty, střední postavu a byla výjimečná. Očekáváte nyní výčet vlastností, kterými se od ostatních lišila, čímže si vysloužila ve své charakteristice právě toto slovíčko? Jsme si vědomi, že jsme jedni z milionů, ba až z miliard lidí na tomto světě, ale často zapomínáme na fakt, že je každý z nás v jistých ohledech výjimečný. Zpět k Nině. Nina obdivovala svět, ale často přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby vylezla na strom a před sebou viděla pláň, louku s květinami či širé pole s malými křečky, sysly, myškami a hopsajícími zajíci. Představovala si ohýbající se klasy pod poryvem větru, divoce rozhoupané nachové zvonečky, radostně roztančené kopretinky, které si byly vědomy krásy svých bělostných lupínků nebo chvějící se od rozpaků řeřišnice. Vždy s velkým očekáváním vylezla na vysoký javor v ulici, kde s oblibou rozvíjela své představy. Jediné, co by člověk uviděl, bylo šedé sídliště olemované plotem topolů, dětské hřiště a parkoviště, ale Nina se uvelebila ve větvích, zavřela oči a lehký vánek ji rozvířil myšlenky. Ucítila horké letní ráno, rosu padající na rozlehlou louku, vůni divoce rostoucích květin a pocítila sluneční pohlazení. Její tváří proběhl široký úsměv, cítila se báječně.
Nina na sídlišti bydlela, kam jí paměť sahá. Pamatovala si na staré hřiště, kde děti obyčejně stály dlouhé fronty na houpačky a skluzavky, ale nikomu to nevadilo, protože si mezitím mohly povídat o sladkostech, které právě ochutnaly, o maminkách a sourozencích nebo si vymýšlely různé příběhy. Vždy v pátek nadšeně a s napjatým očekáváním vyhlížely zmrzlinářské auto a dohadovaly se, jaké by dnes ani mohl mít pan Vaněk příchutě a zda jim rodiče dovolí aspoň jeden kopeček. V duchu si skládaly svou vysněnou čtyřkopečkovou zmrzlinu a hned o ní vykládali dětem před sebou i za sebou.
3.
Ztracené perly
Roztrhl se perlový náhrdelník, perličky se rozlétly a každá se kutálí svou cestou. A přece vědí, že patří k sobě, ale samy se neposbírají, a tak jsou smutné, cítí se ztraceně, ale každá přitom krášlí ten svůj maličký kousíček země. Jediné co jim zbývá, je víra… Každá doufá v zachránce, ne v překupníka, ne v zloděje, ale v znalce a milovníka. Blyštivá perleť zaplnila místnost. Přes závoj noci jdou vidět malé bílé zářivé bobulky tak krásné až zrak přechází. Drahocennost? Hodnota? Peníze? Ne, důležitá je jen krása a dokonalost těchto původně maličkých zrnek písku, které čekaly tak dlouho, aby se přeměnily, aby se staly tím, čím jsou a teď ještě tahle překážka. Ale však on je už někdo posbírá. Najde se milý člověk, který jednotlivé poskládá v celek. A tak i my jsme trošku podobní těm perlám. Nejdříve jsme drobná zrníčka písku v širém oceánu, a když dokážeme přežít, přetrpět a vyčkat v jednoduchosti a čistotě, pak se i my můžeme stát perlami – okrasou společnosti, ryzí krásou, i když čisté duše se těžko udržují i hledají. Co když se také potrháme a rozdělíme? Také nás někdo najde a dá dokupy? Snad ano, snad i člověka čeká šťastný konec, spása.

Natálie Budinová, Charles University of Prag